Maria jásá v Bohu. Chválí ho nádhernými slovy, kterými chce vyjádřit svůj obdiv nad jeho vznešeností, mocí, spravedlností, láskou a milosrdenstvím. Najednou si však uvědomuje: „Slova nestačí. Jsou málo k vyjádření velikého tajemství Boha, který se zjevil Abrahámovi a jeho potomkům a který se dokonce rozhodl sestoupit z nebe a stát se člověkem. Slova v záři tohoto Otce světel tak mlhavě blednou.“ A Maria od hlásek, která až dosud formovala její chvalořeč, přechází v jásot, plynoucí přímo ze srdce.
„Co to znamená jásat?“ ptá se sv. Augustin. Znamená to „vědět, že nelze vyjádřit slovy, co se zpívá v srdci. Vždyť ti, kdo prozpěvují při žních, na vinici nebo při jiné práci, kterou dělají s velkou horlivostí, začnou projevovat svou radost slovy písní, ale pak jako by překypovali tak velikou radostí, že ji nejsou schopni vyjádřit slovy, a tak přestanou artikulovat a začnou vydávat jásavé zvuky.
Jásavé zvuky jsou znamením, že vychází ze srdce něco, co nelze říci slovy. A před kým spíše bychom měli takto jásat, než před nevýslovným Bohem? Neboť on je nevýslovný, a ty ho nemůžeš slovy vyjádřit. A jestliže nemůžeš vyjádřit, a přece nesmíš mlčet, co jiného zbývá než jásat? Ať se tedy srdce raduje beze slov, a nesmírná šíře té radosti ať se neomezuje slabikami.“
Maria nás učí jásat v Bohu. Učí nás úžasu nad tajemstvím Boha, který vše viditelné i neviditelné utvořil, který do světa uvedl řád a vše svou prozřetelností vede, který stvořil člověka podle svého obrazu. Maria dál žasne nad povoláním Abraháma a nad podivuhodným doprovázením jeho potomků, celého izraelského lidu, z něhož vzchází spása.
Celá jsi krásná, Maria. Oroduj za nás!